Príbeh

plachej smutnej princeznej (za rohom - za okrúhlym vajíčkom, či čo to je naľavo, sedí chlapec, taký istý, ale sa navzájom nevidia, už poriadne dlho)

Príbeh

osamelého pešiaka

Príbeh

ostražitého mimozemšťana s jasným pohľadom

Slnečné príbehy

alebo čo sa deje keď konečne po dvoch mesiacoch pľušte vyjde slnko. Jeden deň v tichom meste (pod Urpínom)

FrancoFunghi :)

mi tu hrá :) Aequilibrium
ma ulieta
ako raz
niečo podobné
v chill out prestávke
Chvatimechu
všetkých čo tam boli
na výlet po svete
na vlnách
pozýva

Vraj

sa dnes, no, veď nielen dnes ale stále, zvykne želať veľa lásky. Asi preto, lebo bez želaní povzbudení sa plachá láska schováva, bojí v kúte, proste trošku chýba v rozprávke. Vo svete.

...

No ale niekedy sa želanie asi cestou zatúla do iného štúdia

nie v oddelení hlavnej redakcie rozprávok

ale tam, kde láska asi nechýba

kde je dosť všetkého

aj zatvorených okien

vysokých plotov

ticha

strachu? pohŕdania?

a kde ho premaľujú na nepoznanie

a potom sa tam

už bez lásky

vytvorí hra na

film -

Mlčanie...

... takých tých malých ovečiek.
...
Jahniatok.

CK TK-TOUR

tak ako po iné roky
vás rado privíta
na jednom z podujatí.

Tento víkend
sa chystá - Prekvapenie na Hrade
Muránskom

Pozvaní sú všetci - a
špeciálne E & D :)

Ak bude nanič počasie, tak ... inokedy.
... a doneste si hrnčeky :)

Spáchal

som svoj prvý (a isto aj posledný) návrh na potlač trička. Vraj pre skautíkov a podľa zadania tam mali byť veverica, skautská ľalia a žihľava. Ževraj to mám nejak namixovať, že je jedno ako, napríklad polžihľava polveverica, polľalia polžihľava, atakďalej. Že to majú byť iba obrysy, siluety.

Ako prvé ma napadla veverica na žihľave zapečená s ľaliami, ale nápad vystrojiť skautíkov na potlách tričkami s morbiďáčinou som si zamietol.

Výsledok po pár dňoch hútania je - Veverica žihľavochvostá a Veverica ľaliochvostá, TK et. al., a aby to bolo jasné, tak medzi sebou držia - na štýl skautského loga - polžihľavu a polľaliu (Lilia urticofolia, TK et. al.). Toľko oficálne vysvetlenie heraldiky.

Čo už skautíci nevedia a ani sa nedozvedia - tak tá veverička strapatá prikrčená opatrná je veveričiak on a tá štíhla jemná nežná ľaliová ostražitá je veverička ona. On by jej rád dal niečo pekné - aspoň z jeho pohľadu to tak vyzerá - darček úprimný ako ľalia - opatrne ponúka. Ale ona, ostražitá až strach, odmieta a odmieta. Veď aby aj nie, z jej pohľadu ten darček vyzerá ako pálivá žihľava. A navyše - keď on je taký strapatý ... a prikrčený ... a vôbec, ktovie čo má on vlastne za lubom.

No a keby náhodou prišlo na veveričie mená, tak by som bez váhania vedel dve. Také z konca abecedy. A prídavkom srandu, že keď sa trošku prižmúria oči a odmyslí sa zelená farba, tak darček má akoby ... podobu srdca. Ale to už je iná rozprávka.

Mon dieu ... kedy už konečne ich realita zažije krajšie chvíle...

Devil

lies in details, znie jedno príslovie pôvodom kúsok na západ od našich končín... A tak som si spravil mikroskop, nech ho v tych detailoch zbadám klamať či ležať či čo vlastne mali anglosasi na mysli. Zatiaľ sa mi to nepodarilo, mam malé rozlíšenie asi, alebo na jeho klamstvá treba skôr zmenšovadlo?
Technické detaily: mikroskop je spravený z Sigma 105/2.8 makro 1:1 objektívu, ktorému som na predok nasadil obrátený strašne starý objektív Pentacon 29/2.8 ...
A písmená sú na tlačítku klávesnice diabolského mobilu používaného v ešte diabolskejšej sieti diabolského pomarančového operátora, ktorý ma klame (ešte aj v reklamácii služieb) až by z toho jeden najradšej ležal.

Na Onô

zdochol pes. No, on zdochol (keď som sa na neho pozeral cez objektív, tak ešte dýchal) už v Manikarane, v októbri 2006, ale na Onô až teraz. Ono to súvisí s tým, že Minolta je zaspatá na oddychovom pobyte vo svojom batohu, ja som prikovaný na pracovnom pobyte za klávesnicou počítača, zima je schovaná v nedohľadne, princezná je zakliata vo veži, krajina je utopená v hmle ...

Nedá

mi, keď sa pri postupnom prechádzaní miliónom fotiek z Hindu dostanem k niečomu takémuto - nedať to sem na Onô... Ako farebnú spomienku na udalosti veľmi nedávno minulé - jarmok v Kullu...
:)

Ono

s tím počasí, jež je do tak velké míry pro mne důležité a stále zajímavé, se to během mého života hodně změnilo. Už je dost málo těch, kteří zažili, jak ještě v třicátých letech minulého století nastupovala roční období jako podle kalendáře. Od půli března jsme už chodili do školy v krátkých kalhotách a v podkolenkách, od půli června bylo horko, které osvěžovaly časté čisté bouřky, od poloviny září přicházelo babí léto a trvalo dobře měsíc, aby v půli října vypukl podzim s plískanicemi, dešti, chladem temnou oblohou, serval všechno listí ze stromů a vlhkým ošklivým větrem se proháněl po ulicích, do nichž jsme se týdny nevydávali bez deštníku, až na Mikuláše napadl sníh, padalo ho stále víc, držel, kolem chodníků vyrůstali závěje nad naše hlavy a v předvánoční čas začalo doopravdy mrznout, nebe bylo blankytně modré a čisté, aby z něj mohl klesat mráz přímo z vesmírných prostorů, a tak bylo po leden i únor, aby začalo voňavé předjaří, vlídné a vábivé, - a koloběh se pravidelně opakoval, rok co rok. Později přišly první anomálie, které se pořád ještě daly chápat. Zimy dlouhé a třeskuté a léta stejně tak dlouhá a saharská. Náhodnou koincidencí se začaly tehdy někdy vypouštět orbitální střely, dělaly jaderné výbuchy ve stratosféře a pak se začaly vysílat družice, a lidi si to jako staré báby propojili s tím, že počasí se opět změnilo. Mění se od těch časů ve svůj i v náš neprospěch, abych tak řekl. Není řádné léto ani řádná zima, teplo začíná být až někdy koncem července a mrazy až v únoru, přitom jaro i podzim jaksi zmizely a zůstaly po nich dlouho se vlekoucí čmouhy nedefinovatelné ošklivosti, kdy rozhodně není teplo, ale ani vážná zima, dokonce ani pořádně neprší, je jen pořád tma a tma, až to i mne nudí. Do toho vpadají nečekané záchvaty veder v březnu a sněžení v červnu, z rázu na ráz na tři dni - velmi nepodařený meteorologický karneval. Na jedné straně evidentně zaznamenáváme skleníkový efekt a ledovce tají ostošest, na druhé straně se na konferencích klimatologů podle tajuplných příznaků prohlašuje, že nastupuje nový glaciál. Ono je to asi všecko pravda. Kdyby se nestřetávalo tolik různých trendů dohromady, takový bordel by přece jenom nebyl.
...
Nejak sa mi to tu začína podobať na pokus o ilustrované Bonduelleho Údolí. No veď aby nie, keď vonku to vyzerá naozaj ako z jeho knižky :) Ale len čo zmiznú divné pľušte a znovu sa nájdu takveľmi dôležité hviezdičky, tak sa to tu zmení. Možno vyberiem inú kapitolu :)

Nechcelo

sa mi ani veriť, keď to na mňa dnes vyskočilo zo starého cd archívu (pri hľadaní jednoho obrázka inšpirovaného babou Jagou) že aj toto som niekedy spáchal:) Pred dobrými jedenástimi rokmi. Nuž čo už, soon drunkard tale did.

Nie, ten obrázok čo som ho hľadal, sa dnes už nenašiel - po tomto som už nemal na ďalšie hľadanie dosť síl :)

Raz

sa lesná víla rozhodla, že zájde trošku ďalej, než zvykla. Bol horúci letný deň a tak sa vybrala popod stromy, pekne v tieni, až do ďalekého kúta lesa, kam dovtedy nechodila. A tam, na samom kraji svojho sveta, pod skalou vysokou až strach, objavila lúčku a malé jazierko. Napájal ho prameň spod skaly, a to nie obyčajný, ale horúci. Možno aj liečivý, ale ktovie či víly bývajú choré. Tak či tak, bol čistý a aj jazierko. Na jednej strane priliehalo ku skale, na druhej sa nízkym brehom dotýkalo čistinky na kraji lesa. Usmiala sa - v takýto slenčný letný deň sa dobre padne okúpať. A ku skale nepôjde, tam je voda horúca, zostane pekne na lúčnom konci, tam je voda akurát. A ani nie hlboká. Najpr sa ale rozhodla, že si zatancuje. Trošku, aby nevyšla z cviku. Vlastnoručne šité šaty skĺzli na trávu a začal sa tanec po steblách. No akosi zabudla na horúce slnko a svoje jemné labky - že po pár chvíľach a krokoch sa jej spálili dočervena. Ale nič to, večer ich natrie zakysankou a bude dobre. Na brehu pozdravila motýľa, čo sa skrýval v tieni, vlastne motýlicu, dala jej meno Niva. A potom už len šup do vody a čľapkať sa pri brehu. Hladina sa zavlnila voda oblizla štíhle nohy, pohladila, pozvala do hier. Víle sa to najprv páčilo, ako všetko nové. No netrvalo dlho a zľakla sa. Nedala na sebe nič znať, veď čo ak by sa niekto díval ... a zbadal by, že sa bojí vody. Uvedomila si zrazu, že nevie plávať. Breh bol síce na dosah a voda kde stála, len po pás, ale... Ale čo ak by sa to zmenilo, pomyslela si. Čo ak by sa zrazu, nejak a náhle, ocitla pod skalou, kam ju to síce lákalo, no neodvažovala sa tam? Čo ak by sa nedokázala vrátiť na breh? Váhavo sa pohla nazad k pevnej zemi, labkami víriac jemný piesok na dne kúsok od brehu. Hladina sa ešte párkrát začerila, pozvánkou do hier nazad a do radosti, ale víla sa už ani neobzrela. Vyšla na breh, otriasla nohy a ani sa nezohriala na slnku, len obliekla šaty a stratila sa v tieni lesa. A doteraz sa nezbavila strachu z vody, no a ani sa nezačala učiť plávať. Veď, nakoniec, v tej časti lesa, kde býva, žiadne jazierka nie sú.
...
Někdy v zimě, úplně jiném období, jsem se tam ocitl znovu. Nevím co mne v tu stranu teď zavedlo, a ačkoli jsem musel vědět, že i v létě svěží trávník bude nyní prosáklý vodou a čvachtavý, tůňka slepá, ne-li kalná, černá jen díra spíš do pekel než do moře, skály kolem slizké a ze stromů bude jen krápat za krk. Žádná zvědavost mne nevedla, ale já tak jako tak na procházkách jen bloumám po okolí a cíle nikdy žádného nemám. Tak jsem dnes došel taky sem. Bylo pošmourno, ne-li přímo chmurně. Nad vrcholky stromů se pomalu a nízko valily první mraky plné sněhu. Vzduch stlačen mezi ně a zemi tísnivě stál. A mezi stromy, za nimiž teď bylo zřetelně vidět skalní stěnu, ležela tůňka mlčky, ale plná svěžesti, temná, ale ne kalná, čistá a hladká, útěšlivá a vonící, pažit k ní se mírně svažující jako by nepovadlý, tráva nezmuchlaná a v písku, který tůňku obrubuje, dvě stopy malých bosých nohou. Hluboce jsem se předklonil, šmátral jsem po kapsách, abych si rychle vytáhl druhé brejle nablízko, nasadil je - a mělké stopy se před mýma očima sesuly do podivně suchého písku a nezůstalo po nich pro mé už ne dost dobré oči nic.

Žeby

bolo treba snehovú nádielku a tohtoročné zatúlané hviezdičky pričarovať? Pri vodnom kameni, ohnivou paličkou vo vzduchu ... noteda, zase štyri živly mi z toho vznikli ... to tu už raz dávno bolo, v inej podobe a inej rozprávke, ale zdá sa, že si s nimi stále nedám pokoj :)

Hustá

hmla a biela noc...
Keby nie tej, tak by to vonku ani nevyzeralo, že je zima a sú vianoce.

Kdeže tento rok hľadať na snehu stratené hviezdičky ... Kam ste sa všetky odčarovali ?

Spáchal

som tri kalendáre. Hindustán 2007 - deti, ženy a chlapi. Náhľady sú tu a tu a tu. Bacha, každé pdf má okolo 30 mega, takže trpezlivosť :)

A ako

to vyzerá doma po návrate? No predsa ako v etnošope:) A to sa na obrázok ani zďaleka nezmestili všetky hračky:)

Potom

už len let ponad mraky a moria ... a vo mne pocit nálada ako poletujúca tanečnica na obrazovke :) Neprekazená ani v Budapešti hyper aktívnymi colníkmi ktorí vďaka môjmu výzoru - ja zahalený do ponča a na hlave smiešna čapica - úspešne som vyzeral ako zaužívaná predstava podoby "nezávislého" týpka - si ma pozvali "za roh" na prehliadku protidrogovú - so slovami veď predsa idem z nebezpečnej Indie...
:)
:)

Ale...

... ako som otvoril miniškatulku, zoškrabol nožom pásik lekváru na okraji a frkol ho na hladký povrch ... tak ma Hindustán pozdravil ešte raz. Óm ako vyšité, akurát bodku som musel dorobiť, to pre dokonalosť. Raz mi Dnk napísal, že verí, že kúzla a zázraky sa dejú. Teraz naozaj môžem potvrdiť - sú všade, stačí si všímať. A občas dorobiť bodku. Nie však holt bodku :)