Únik

z krízy obrázkovacej písmenovej a čojaviemakej ešte - postavením sveta na hlavu? Postavením sa na hlavu? Roztočením do červenej vývrtky?

Nech je hocičo, len nie prítomný stav, ktorý je už ako bezhraničná únava.
Únik z únavy? Akej?
Únavy z hľadania domova, ktorý je ešte stále nenájdený - ako mi raz do knižky Údolí napísala na prvú stranu jedna dávna Lu?
Ževraj aby som sa vždy musel vrátiť do svojho údolia, ktoré som ešte ani presne nenašiel, ale v Umbrellande to proste nebude. A ja ho tu na upršanom Ostrove ani nehľadám - vlastne po pocite spred roka, že som svoj živý domov konečne našiel, už vôbec nič nehľadám. Aj keď ten stav bezdomového prázdna strašne unavuje.

Alebo únik z takej únavy, ako píše znova spomínaný Bondy ?

... Všichni jsme unaveni. Po neustále obnovovaných pokusech minulého století najít, vymyslet, dosadit, vyexperimentovat nějaké lidské společenské zřízení, pokusech, jež jak je známo vesměs skončily porážkou často dost tragickou a někdy přímo spektakulární ...
... v metropolích a v hustě obydlených krajích se projevuje tato únava ve spektru od letargie až po oddávání se nejvulgárnějším radovánkám, jež zábavní průmysl poskytuje každý rok nové a nové, ale už bez vynalézavosti, neboť i možnosti zábavy jsou limitované ...
... všeobecně ale vrhá únava nás všechny, co na naší planetě dnes žijeme, do apatie, která citlivými lidmi může být pociťována dokonce jako beznadějnost. Beznadějné odsouzení ke snášení stavu, v němž zřetelně není nic inspirujícího a podněcujícího a který svou nezastíranou nelidskostí člověka uráží - a zbavuje schopnosti pociťovat štěstí. Každý jen na krátký moment v životě náznak štěstí zažije za mladých let při prvních erotických vzrušeních, déle je možno si ho podržet v alkoholu a drogách, které se tedy taky se samozřejmým způsobem staly běžným konzumem. Nic proti alkoholu a drogám, jenže je známo, že většinou vedou k oblbujícímu návyku a ke zlhostejnění vůči všemu ostatnímu a stanou se samoúčelem, lékem, který jen tlumí vědomí hlubokého nedostatku, lékem, bez něhož by byla pociťována palčivá bolest - a nač chtít pociťovat bolest ve světě, v němž nelze o nic usilovat, jež je nutno je pasivně snášet po tu předlouhou dobu průměrných 75 let (na mnohých kontinentech prý podstatně kratší, u nás, bohužel, takhle dlouhou) ...

... je čas zmiznúť z Ostrova a z baliarne :)

Škoda, že letenku domov mám kúpenú na dátum až za tak dlhú dobu.
Domov?
Škoda ešte väčšia, že vlastne neviem, kam to - domov - vlastne je. Domov robia ľudia, pre mňa jeden konkrétny človek, nie miesto. Takteda - napíšem radšej - letenku z ostrova na východ.
A ak jeden človek nenahraditeľný bude aj ďalej stáť len o trojité prázdne "Nič odo mňa", tak ešte jednu letenku. Ešte viac na východ. A potom?

... Vycházím ven, sednu si ve vratech na patník, z něhož vystupovali do sedla opati, a dívám se do slunce.
Nikdo neví, co přijde.