Raz

sa lesná víla rozhodla, že zájde trošku ďalej, než zvykla. Bol horúci letný deň a tak sa vybrala popod stromy, pekne v tieni, až do ďalekého kúta lesa, kam dovtedy nechodila. A tam, na samom kraji svojho sveta, pod skalou vysokou až strach, objavila lúčku a malé jazierko. Napájal ho prameň spod skaly, a to nie obyčajný, ale horúci. Možno aj liečivý, ale ktovie či víly bývajú choré. Tak či tak, bol čistý a aj jazierko. Na jednej strane priliehalo ku skale, na druhej sa nízkym brehom dotýkalo čistinky na kraji lesa. Usmiala sa - v takýto slenčný letný deň sa dobre padne okúpať. A ku skale nepôjde, tam je voda horúca, zostane pekne na lúčnom konci, tam je voda akurát. A ani nie hlboká. Najpr sa ale rozhodla, že si zatancuje. Trošku, aby nevyšla z cviku. Vlastnoručne šité šaty skĺzli na trávu a začal sa tanec po steblách. No akosi zabudla na horúce slnko a svoje jemné labky - že po pár chvíľach a krokoch sa jej spálili dočervena. Ale nič to, večer ich natrie zakysankou a bude dobre. Na brehu pozdravila motýľa, čo sa skrýval v tieni, vlastne motýlicu, dala jej meno Niva. A potom už len šup do vody a čľapkať sa pri brehu. Hladina sa zavlnila voda oblizla štíhle nohy, pohladila, pozvala do hier. Víle sa to najprv páčilo, ako všetko nové. No netrvalo dlho a zľakla sa. Nedala na sebe nič znať, veď čo ak by sa niekto díval ... a zbadal by, že sa bojí vody. Uvedomila si zrazu, že nevie plávať. Breh bol síce na dosah a voda kde stála, len po pás, ale... Ale čo ak by sa to zmenilo, pomyslela si. Čo ak by sa zrazu, nejak a náhle, ocitla pod skalou, kam ju to síce lákalo, no neodvažovala sa tam? Čo ak by sa nedokázala vrátiť na breh? Váhavo sa pohla nazad k pevnej zemi, labkami víriac jemný piesok na dne kúsok od brehu. Hladina sa ešte párkrát začerila, pozvánkou do hier nazad a do radosti, ale víla sa už ani neobzrela. Vyšla na breh, otriasla nohy a ani sa nezohriala na slnku, len obliekla šaty a stratila sa v tieni lesa. A doteraz sa nezbavila strachu z vody, no a ani sa nezačala učiť plávať. Veď, nakoniec, v tej časti lesa, kde býva, žiadne jazierka nie sú.
...
Někdy v zimě, úplně jiném období, jsem se tam ocitl znovu. Nevím co mne v tu stranu teď zavedlo, a ačkoli jsem musel vědět, že i v létě svěží trávník bude nyní prosáklý vodou a čvachtavý, tůňka slepá, ne-li kalná, černá jen díra spíš do pekel než do moře, skály kolem slizké a ze stromů bude jen krápat za krk. Žádná zvědavost mne nevedla, ale já tak jako tak na procházkách jen bloumám po okolí a cíle nikdy žádného nemám. Tak jsem dnes došel taky sem. Bylo pošmourno, ne-li přímo chmurně. Nad vrcholky stromů se pomalu a nízko valily první mraky plné sněhu. Vzduch stlačen mezi ně a zemi tísnivě stál. A mezi stromy, za nimiž teď bylo zřetelně vidět skalní stěnu, ležela tůňka mlčky, ale plná svěžesti, temná, ale ne kalná, čistá a hladká, útěšlivá a vonící, pažit k ní se mírně svažující jako by nepovadlý, tráva nezmuchlaná a v písku, který tůňku obrubuje, dvě stopy malých bosých nohou. Hluboce jsem se předklonil, šmátral jsem po kapsách, abych si rychle vytáhl druhé brejle nablízko, nasadil je - a mělké stopy se před mýma očima sesuly do podivně suchého písku a nezůstalo po nich pro mé už ne dost dobré oči nic.