V noci

je uz i v vsich slyset od upati skal hudbu. Na kamennych zdech v sinich klastera, z nichz opadala omitka nasakla vlhkem, se objevily podivuhodne fresky zaslych barev a nejasnych kontur. Prochazim se saly a snazim se je vylustit, ale vsechna znalost ikonografie je tu marna. Snad nejaci poblazneni a provincialne nezrucni davni maliri licili konec dnu, asi podle sv. Jana. Kupodivu, tehdejsi naivni predstavy a ucinky divu soucasne technologie nasi treti (ci uz zatim ctvrte?) vlny, se prilis nelisi.
Vychazim ven, sednu si ve vratech na patnik, z nehoz vystupovali do sedla opati a divam se do slunce.

Nikdo nevi co prijde.

(E. Bondy, Udoli)